Začala jsem asi jako spousta žen, které se v této oblasti pohybují. Doma na mateřské! Ideální čas začít dělat něco, na co dříve nebyl čas a nyní se s ohledem na okolnosti dokonale nabízí s tím začít. Proč zrovna šití? Třeba proto, že máte hubené dítě a neseženete tepláčky. Nebo, že máte pocit, že trička z Lidlu nejsou dost šik a originální. Anebo proto, že vás to prostě baví a naplňuje a přináší vám to všechno radost.
Šila jsem už dříve, doma u rodičů na maminčině stroji. Byly to spíš takové pokusy, hadříky na panenku pro mladší ségru, ale nic velkého. Nic nositelného. Proto bylo pro mne trošku těžké začít.
První příležitost na šití přišla, když moje sestra potřebovala ušít potah na dětské lehátko a naše mamka se do toho moc nadšeně nehrnula. Věděla proč! Bylo to hrozné, ale já to zvládla. Sice trochu křivé švy a nepřesnosi. Nicméně potah na lehátko byl na světě a já byla nadšená, že jsem schopna něco takového ušít.
Další pokud přišel s kalhotami pro synka. Měla jsem doma kupu pláten ještě po dědečkovi, takže jsem z toho vytvořila parádní rostoucí gatě. Hezké byly, ale ne moc rostoucí. Maximálně tak na panenku. Syn je měl na sobě jednou, ale po roce v temnotě jsem tyto gatě na chvíli vytáhla, došila nějaké aplikace a měla je jako výzdobu v bytě. Nebudu si v obýváku věšet lacinou kopii Klimta, když si tam můžu pověsit originální dílo!
Tou dobou jsem šila na stroji od manželovy maminky, ale protože se blížil duben, měsíc mých narozenin, tak ze situace vyplynulo, jaký dárek mi udělá radost. Ano! Šicí stroj. Byla jsem nadšena a hned jsem začala šít. Rostoucí pláťáky, to jsem prostě musela napravit. Povedly se a slouží doteď!! Synek je nosí už rok a půl, takže rostoucí v tomto případě nebyla jen fráze. Po šití plátna přišel na řadu pružný materiál. Byla to dřina, ale to bych nebyla já, abych se s tím nepoprala. Nejsem typ, který čte návody, hledá na internetu, takže jsem se do toho pustila stylem "neplavec byl hozen do vody". Plavat jsem začala velmi brzy a první pružné šití se hned zadařilo. Ušila jsem synkovi tepláčky, trenýrky, čepičku, nákrčník a tak jsem šila dál. Bavilo mě to natolik, že jsem si na další narozeniny poprosila o další stroj.
Byl doma, dva týdny jsem chodila kolem krabice a nic nedělala. Byl můj a já se na něho bála sáhnout. Ano, dostala jsem hybrida. Hybrid overlocku a coverlocku, protože v našem malém bytě bychom tři stroje fakt neschovali. Po dvou týdnech jsem ke stroji zasedla a skoro zaplakala, jak je to těžké, tolik hejbátek, dírek, jehel, koleček.....Ale zvládla jsem i toto. Musím říct, že hned první šití se povedlo. Pak mne požádala kamarádka o ušití čepičky pro synka, protože Miki byl ve své čepičce za fráju a sehnat takovou čepičku v obchodě byl problém. Ušila jsem asi 5 čepiček, nafotila je, vymyslela si "michee steh" a čepičky byly fuč, kamarádky si je rozebraly. To mě potěšilo, stejně tak i fakt, že kamarádky vyslovily zájem o další věcičky. Tak jsem se pustila do šití věcí, které mi byly neznámé, ale o to víc jsem se snažila.
Nyní se nacházím ve fázi, kdy šiji pár kousků měsíčně. Nechci si svůj koníček zprotivit tím, že to bude má povinnost a rutina.
Je fajn dělat to, co vás baví a mít z toho radost! A dělat tím radost i dalším.
Šila jsem už dříve, doma u rodičů na maminčině stroji. Byly to spíš takové pokusy, hadříky na panenku pro mladší ségru, ale nic velkého. Nic nositelného. Proto bylo pro mne trošku těžké začít.
První příležitost na šití přišla, když moje sestra potřebovala ušít potah na dětské lehátko a naše mamka se do toho moc nadšeně nehrnula. Věděla proč! Bylo to hrozné, ale já to zvládla. Sice trochu křivé švy a nepřesnosi. Nicméně potah na lehátko byl na světě a já byla nadšená, že jsem schopna něco takového ušít.
Další pokud přišel s kalhotami pro synka. Měla jsem doma kupu pláten ještě po dědečkovi, takže jsem z toho vytvořila parádní rostoucí gatě. Hezké byly, ale ne moc rostoucí. Maximálně tak na panenku. Syn je měl na sobě jednou, ale po roce v temnotě jsem tyto gatě na chvíli vytáhla, došila nějaké aplikace a měla je jako výzdobu v bytě. Nebudu si v obýváku věšet lacinou kopii Klimta, když si tam můžu pověsit originální dílo!
Tou dobou jsem šila na stroji od manželovy maminky, ale protože se blížil duben, měsíc mých narozenin, tak ze situace vyplynulo, jaký dárek mi udělá radost. Ano! Šicí stroj. Byla jsem nadšena a hned jsem začala šít. Rostoucí pláťáky, to jsem prostě musela napravit. Povedly se a slouží doteď!! Synek je nosí už rok a půl, takže rostoucí v tomto případě nebyla jen fráze. Po šití plátna přišel na řadu pružný materiál. Byla to dřina, ale to bych nebyla já, abych se s tím nepoprala. Nejsem typ, který čte návody, hledá na internetu, takže jsem se do toho pustila stylem "neplavec byl hozen do vody". Plavat jsem začala velmi brzy a první pružné šití se hned zadařilo. Ušila jsem synkovi tepláčky, trenýrky, čepičku, nákrčník a tak jsem šila dál. Bavilo mě to natolik, že jsem si na další narozeniny poprosila o další stroj.
Byl doma, dva týdny jsem chodila kolem krabice a nic nedělala. Byl můj a já se na něho bála sáhnout. Ano, dostala jsem hybrida. Hybrid overlocku a coverlocku, protože v našem malém bytě bychom tři stroje fakt neschovali. Po dvou týdnech jsem ke stroji zasedla a skoro zaplakala, jak je to těžké, tolik hejbátek, dírek, jehel, koleček.....Ale zvládla jsem i toto. Musím říct, že hned první šití se povedlo. Pak mne požádala kamarádka o ušití čepičky pro synka, protože Miki byl ve své čepičce za fráju a sehnat takovou čepičku v obchodě byl problém. Ušila jsem asi 5 čepiček, nafotila je, vymyslela si "michee steh" a čepičky byly fuč, kamarádky si je rozebraly. To mě potěšilo, stejně tak i fakt, že kamarádky vyslovily zájem o další věcičky. Tak jsem se pustila do šití věcí, které mi byly neznámé, ale o to víc jsem se snažila.
Nyní se nacházím ve fázi, kdy šiji pár kousků měsíčně. Nechci si svůj koníček zprotivit tím, že to bude má povinnost a rutina.
Je fajn dělat to, co vás baví a mít z toho radost! A dělat tím radost i dalším.
Žádné komentáře:
Okomentovat